Ačkoliv je anorexie spojována víc s dívkami, stále častěji nemoci podléhají i muži. I jejich představa o dokonalé postavě se rovná extrémní vyhublosti. Osmnáctiletého modela Viktora z Prahy nakonec před smrtí zachránila až sestra.
Před dvěma lety skončil kvůli odmítání potravy nejdříve v nemocnici, následně na psychiatrii a také u psychologa a dietologa. Jeho život doslova visel na vlásku. K onomu samotnému hazardu s vlastním zdravím ho přivedla touha po úspěchu v modelingu.
"Starší sestra Denisa se modelingu věnovala od patnácti. A protože ona byla vždycky tak trochu můj vzor, přihlásil jsem se do agentury také," začíná Viktor své vyprávění. Hned však také vysvětluje, že jeho sestra byla přirozeně hodně štíhlá, i když jedla normálně velké porce. "Byla postavou více po matce, takže hodně hubená. Já zdědil pár kilo navíc po otci," domnívá se Viktor.
Chtěl postavu, jako měla sestra
Když se hlásil do modelingové agentury, měřil 179 cm a vážil 78 kg. To prakticky odpovídalo běžné chlapecké postavě. "V agentuře byli kluci většinou svalnatých a sportovních postav. Připadal jsem si tam jako sádlo," pokračuje Viktor, kterého v agentuře přijali poměrně snadno s tím, že je jiný než ostatní modelové a umí se zajímavě tvářit.
Na první focení vzpomíná velmi rád, modeling ho bavil. Když však později prohlížel své fotky a často je srovnával s fotkami své starší sestry, zjistil, že Denisa je přeci jen štíhlejší než on. A to mu začalo vadit. "Nesrovnával jsem své fotky a svoji postavu s jinými kluky z agentury, ale srovnával jsem to s Denisou. Teď už vím, že to bylo šílené a hloupé. Ale tehdy jsem nedokázal pochopit, proč ona může mít tak hubenou postavu, a já ne," říká Viktor.
Rozhodl se tedy, že přebytečná kila shodí. Začal chodit do posilovny, každé ráno, než šel do školy, uběhl své kolečko v nedalekém parku, koupil si činky na posilování. Ale kila neubývala. "Cítil jsem se vyčerpaný, ale moje postava byla pořád stejná. Navíc jsem dostal strach, aby mi nenarostly svaly. To se mi totiž nikdy nelíbilo, připadá mi to umělé a nepřirozené," vysvětluje mladý model, jenž později sport vyměnil za diety. Nejdříve přestal chodit ve škole na obědy, takže jeho denní jídlo byla pouze snídaně a večeře. Občas nějaké ovoce nebo jogurt během dne.
Postupně přestal jíst úplně
Po měsíci takovéto životosprávy se Viktorovi podařilo zhubnout čtyři kila. To, dle jeho slov, nebylo ani patrné. Přestal ráno snídat, ovoce a jogurt zcela vynechával a k večeři jedl jen velmi malé porce.
"Největší problém byly obědy a večeře o víkendu, protože rodiče byli většinou doma a potrpí si na to, abychom jedli společně u stolu," říká Viktor, jehož otec je podnikový manažer a maminka vedoucí účetní v jedné soukromé firmě. Díky svému pracovnímu vytížení se oba rodiče v týdnu vraceli domů pozdě večer. A s dětmi se prakticky míjeli.
"Nechci aby to vypadalo, že se o mě špatně starali. To ne, cokoli jsem potřeboval, mohl jsem se na ně obrátit," obhajuje své rodiče Viktor, který se během dalších tří měsíců, kdy už téměř nic nejedl, dostal na váhu pod 60 kg. Na jeho postavě bylo pohubnutí už znát a Denisa si toho všimla. Ptala se, zda je všechno v pořádku, jestli není nemocný, zda nemá ve škole nebo s kamarády nějaké problémy. Viktor však její starostlivost špatně snášel. Dokonce, jak sám přiznává, začínal svoji sestru nenávidět.
"Vadilo mi, že se pořád ptá, jestli mi něco není nebo jestli nejsem nemocný. Taky jsem jí záviděl, že ona je pořád hubenější než já. Tedy, myslel jsem si to, ale asi to v té době už nebyla pravda, protože vážila víc," pokračuje Viktor. Jeho váha pak už klesala sama, aniž by on sám nějak moc chtěl. Nejedl skoro vůbec, společnému víkendovému jídlu se vyhýbal tak, že chodil za kamarádem pod záminkou doučování. Vedle jeho zdravotního stavu se totiž rapidně zhoršoval i jeho školní prospěch, zejména v matematice.
"Bolela mě často hlava a nedokázal jsem se na nic soustředit. Byl jsem celý takový rozklepaný a slabý. Ale aspoň jsem už trochu zhubl," říká Viktor, studující střední školu s ekonomickým zaměřením.
Probralo mě až pár facek
Právě ve škole Viktor také poprvé zkolaboval. Bylo to během tělesné výchovy, hned při rozcvičce. "Zatmělo se mi před očima a skončil jsem na zemi. Probral mě až náš tělocvikář párem facek a studeným obkladem," vzpomíná.
Svůj kolaps chtěl přejít a zamluvit to tím, že mu prostě jenom nebylo dneska dobře. Jenže spolužáci hned učitele upozornili na to, co samotnému Viktorovi říkali ostatně už pár měsíců, a sice, že nejí.
"Prostě to na mě práskli," stěžuje si teď Viktor. Do školy tedy učitel přivolal lékařku a také Viktorova otce. Ten později zašel s Viktorem i na důkladnější prohlídku, kde mu lékařka diagnostikovala poruchu příjmu potravy. Otec slíbil, že spolu s matkou na Viktora dohlédne, aby jedl.
"Tehdy začalo pravé peklo. Přes týden mě měla hlídat Denisa, abych jedl. Tu se dalo ještě nějak ošálit, ale o víkendech to s rodiči bylo těžší," pokračuje Viktor a dodává, jaké nejrůznější "finty", aby nemusel jíst, prováděl.
Polévky vyléval do umyvadla, někdy, když to nešlo, i do květináče, kde to pod velkými listy květiny nebylo vidět. Jindy nenápadně od stolu podával kousky jídla psovi. Několikrát si nabral jídlo do úst, odešel od stolu na záchod, kde všechno zase vyplivl. Výmluvy, že se nají později, většinou rodiče netolerovali. Navíc jeho pokusy ukrývat jídlo se začínaly postupně prozrazovat. To bylo příčinou častých sporů mezi Viktorem a zbytkem rodiny.
"Měl jsem pocit, že jsou všichni proti mně. Často jsem se s nimi hádal a choval jsem se jako šílenec," přiznává Viktor, který často propadal i hysterických záchvatům a třeba své sestře sprostě nadával i na ulici mezi lidmi. Zřejmě se u něho začaly projevovat i deprese, rostla nervozita a celková roztěkanost.
Řekl mi, že stejně umřu
Pak přišly další dva kolapsy a Viktor skončil v nemocnici napojený na umělou výživu. Tehdy zněl verdikt lékařů jasně: mentální anorexie.
"Asi až tehdy si rodiče uvědomili, jak moc je to vážné. Matka v nemocnici brečela," vzpomíná Viktor na první setkání s rodiči v nemocnici. V té době vážil okolo 45 kg a lékaři říkali, že je na hranici života a smrti.
"Lékař říkal, že jestli nezačnu jíst, umřu. Na pokoji byl se mnou kluk, který mi po odchodu onoho lékaře řekl, že stejně umřu a že už jsem teď napůl mrtvý," popisuje zážitky z nemocnice Viktor, kterého ta slova sice vyděsila, ale stejně jíst nezačal. Bál se, že ztloustne.
Rodiče i sestra za ním chodili každý den. Po pár dnech, když Viktor už něco málo, byť z donucení, snědl, přišel i psychoterapeut. Léčba probíhala dlouho, Viktor se stále bránil jídlu, stále vymýšlel další a další způsoby jak nejíst.
Nakonec mu jako první impulz k tomu, aby začal jíst, stačil však, kupodivu, jeden důvěrnější rozhovor se sestrou. "Psycholog říkal, ať se o svých problémech svěřím jí a prodiskutuji s ní své a její stravovací návyky. Tak jsem to zkusil," říká Viktor, kterého právě tento rozhovor zřejmě zachránil. Zatím co mu sestra kvůli jeho nemoci několikrát nadávala a byla na něho spíše naštvaná, než aby projevovala soucit, při tomto rozhovoru se chovala velmi přátelsky a otevřeně. Možná to bylo i tím, že byla pořád Viktorovi tak trochu vzorem, a možná právě proto na její slova dal.
Sestra pomohla
Trvalo to dlouho, začínal jíst pomalu, často sklouzával k depresím, často mu bylo špatně. Jeho tělo bylo od hladovění poměrně poničené a příjmu potravy se občas samo bránilo.
Nicméně v současné době už Viktor váží 65 kg a jeho váha dále, byť velmi pomalu, roste. Přítelkyni zatím nemá. "Prostě jsem se ještě do nikoho nezamiloval," říká s tím, že má na vztahy ještě dost času. Modelingovou agenturu opustil a v současné době se snaží hlavně dohnat zameškané učivo ve škole. Je totiž nucen opakovat ročník.

ten kluk je ale krásnej..